Kavárna má velká okna a dřevěné stoly, které pamatují první republiku. Venku projíždí tramvaj, na kolejích se odráží světlo lamp. Martin sedí u okna, před sebou malé espresso a sklenici vody. Usmívá se. Ještě před čtyřmi lety by touhle dobou spal na gauči s ovladačem v ruce.
1. Čtyřicítka, která nepřišla s rachotem
Martin pracuje jako statik v projekční kanceláři v Karlíně. Navrhuje konstrukce domů, mostních lávek a hal. Práce, ve které je potřeba mít čistou hlavu. Dvě děti na střední, hypotéka, rodiče, o které se začíná starat. Typický muž po čtyřicítce, kterému se nic dramatického neděje.
A právě v tom byl problém. Nebyla žádná událost, žádný zlom. Jen pomalé ubývání. Ráno budík potřetí. Káva na lačno. Ve tři odpoledne útlum, který zaháněl další kávou a tyčinkou z automatu. Večer už neměl chuť jít s klukama na fotbal, ani se ženou do kina. „Jsem prostě unavený, to k věku patří,“ říkal si.
O víkendu dospával do deseti. V neděli večer měl pocit, že víkend vlastně ani nebyl.
2. Otázka, na kterou neznal odpověď
Jednoho listopadového večera ho vytáhl do kavárny starý spolužák z vysoké, Pavel. Stejný ročník, stejná práce u stolu — ale Pavel vypadal jinak. Ne mladší. Spíš přítomnější. Smál se, plánoval, vyprávěl o víkendu v Krkonoších.
„Kdy jsi naposledy šel z práce domů pěšky?“ zeptal se Pavel. Martin chvíli přemýšlel. Z Karlína na Vinohrady je to necelá hodina chůze. Nevěděl. Možná nikdy.
3. Sešit na třicet dní
Martin je inženýr. Věří číslům, ne pocitům. Koupil si obyčejný linkovaný sešit a každý den zapisoval pět řádků:
- Kdy šel spát a kdy vstal. Cíl: sedm hodin a víc, stejný čas i o víkendu.
- Ranní světlo. Deset minut venku nebo aspoň u otevřeného okna do půl hodiny po probuzení.
- Kroky. Dvě zastávky tramvaje pěšky ráno, celá cesta domů v pátek.
- Snídaně. Vejce nebo tvaroh místo rohlíku se sladkým.
- Obrazovka večer. Telefon mimo ložnici, hodina před spaním bez displeje.
První týden byl nepříjemný. Druhý týden si všiml, že ho budík tolik nebolí. Třetí týden šel v pátek pěšky domů a cestou si koupil květiny — prostě proto, že měl náladu. Ve čtvrtém týdnu navrhl ženě, že v sobotu půjdou na výlet. Poprvé po dlouhé době.
4. Doplněk, ne zázrak
Pavel se zmínil, že si k ranní rutině přidal i doplněk stravy. Martin byl skeptický — reklam na „zázračné kapsle“ viděl dost. Proto nechtěl nic kupovat naslepo. Vyplnil krátký formulář a druhý den mu zavolal specialista.
„Překvapilo mě, že mi nic necpal,“ vzpomíná Martin. „Ptal se, jak spím, kolik se hýbu, co jím. Řekl mi rovnou, že kapsle nenahradí spánek ani pohyb. Že MUZIWE je doplněk stravy, který může být součástí rutiny, kterou už dělám. A domluvili jsme se na jednom balení na vyzkoušení.“
Kapsle si Martin přidal ke snídani. Stala se z toho další položka v sešitu — kotva, která mu každé ráno připomněla, že se o sebe stará. Po prvním balení si objednal delší kurz. Opět po telefonu, opět s platbou až při převzetí.
5. Dnes
Martinovi je čtyřicet šest. Sešit už nepotřebuje, návyky běží samy. Do práce chodí část cesty pěšky, ve čtvrtek se v kavárně na nábřeží schází s Pavlem a dalšími kamarády. Občas espresso, většinou čaj. V sobotu ráno chodí s dcerou na Petřín.
„Nejde o to být zase dvacetiletý,“ říká. „Jde o to mít večer chuť žít. Mít rezervu. Nebýt v osm večer na nule.“
Na fotce u okna se směje proto, že Pavel zrovna přišel a z prahu volá: „Tak co, jdeme pěšky?“